Historie panských sídel v obci Libouchec

Neznámo přesně kdy, ale zřejmě ještě během 14. století byla v Libouchci vybudována tvrz. Jméno jejího stavebníka není známo, neví se ani, komu sloužila. Snad byla vystavěna jako sídlo mana pověřeného službami Vartenberkům k děčínskému zámku. Její funkce skončila nejpozději v závěru 15. století. Poté byla opuštěna a zanikla. Stávala uprostřed vsi, mezi kostelem a mladším poplužním dvorem. Jádro tvrze neznámého druhu zástavby obklopoval příkop, původně zřejmě vodní, napájený blízkým potokem, a vnější val. Po jejím zániku zbylo ze sídla tvrziště, na němž později vyrostl dům čp. 175. Tvrziště zůstalo ve vsi dochováno až do počátku sedmdesátých let dvacátého století, kdy stále ještě převyšovalo okolní terén o půl druhého metru. Zanedlouho poté však bylo při výstavbě kotelny zcela zničeno.

Mladší sídlo vzniklo ve vsi o něco později. Při dělení majetku Güntera z Bünau roku 1579 připadl Libouchec k dílu jeho stejnojmenného syna Güntera. On pak nechal založit asi 350 metrů západně od kostela a starší tvrze, tehdy již dávno pusté, nový poplužní dvůr a v jeho severozápadním nároží zbudovat renesanční tvrz. Předlohou této tvrze byl pravděpodobně bünauský poplužní dvůr na Schönsteinu, který se rozkládal na území dnešní obce Tisá. Popudem výstavby nového panského sídla v Libouchci pak byly pravděpodobně výhodnější klimatické podmínky Libouchce, který leží pod svahy Krušných hor, zatímco Schönstein byl umístěn na jejich vrcholcích o několik set metrů výše. Libouchecká tvrz, později zvaná zámek, byla dvojkřídlá patrová budova s dvojpatrovou severní částí, krytá sedlovými střechami, doplněná schodišťovou věží. Vzhledem k původu rytířského rodu z Bünau v blízkém Sasku byla stavba vystavena ve stylu tzv. saské nebo severské renesance. Poplužní dvůr s tvrzí pak tvořil sevřený čtyřkřídlý čtvercový tvar a celý areál byl proveden velmi výstavně.

Libouchecký zámek, sloužil majitelům k obytným účelům jen krátce. Už jeho stavitel Günter z Bünau pravděpodobně na Libouchci trvale nežil, neboť v roce 1592 zdědil po svém bratru Rudolfovi saský Lauenstein, který mu byl, vzhledem k původu rodu v Sasku a jeho stále udržovaným velmi těsným vazbám s německým prostředím, přeci jen bližší. Přesto jako jeden z deseti nejbohatších šlechticů v Českém království nechal Libouchec vystavět s důrazem na reprezentaci a výstavnost. Jako sídlo sloužil Libouchec až jeho synům Günterovi nebo Rudolfovi. Po roce 1627 byl zámek využíván výhradně k zajištění provozu poplužního dvora. Výjimkou byl rok 1641, kdy byl děčínský zámek obsazen švédskou posádkou a Jan Zikmund hrabě z Thunu sídlil na Libouchci. Zde také došlo k dohodě s členy rodu z Bünau o opětovném splácení dluhu za prodej jejich panství v letech 1627 – 1628. Skutečnost, že majitelé zámek poté již nevyužívali jako rezidenci, zapříčinila, že nebyl přestavován, a tak neztratil původní renesanční podobu a ve značné míře ani dispozici. To celý dvůr činí obzvláště cenným, neboť prakticky všechny okolní stavby panských sídel se dochovaly v silně přestavěné podobě.

V průběhu 19. století byl zámek postupně pronajímám a v sedmdesátých letech nájemci dokonce ve střední části frontálního křídla částečně přebudován na lihovar a výrobnu droždí. V roce 1923, v souvislosti s pozemkovou reformou a rozprodejem thun-höhensteinských statků, byl prodán obci Libouchec. Zámek tak byl v poměrně dobrém stavu až do poválečného období, kdy jej převzal do správy místní Státní statek. To byl počátek jeho zkázy, neboť přestal být udržován.

Po roce 1989 byl zámek ve značně zchátralém stavu navrácen obci, která jej v krátké době prodala. Bohužel však přísliby obnovy, které byly s prodejem spojovány, nebyly naplněny a naopak došlo k dalšímu úmyslnému poškození jedné z nejcennějších částí areálu. Naštěstí se liboucheckému stavebnímu úřadu a pracovníkům Národního památkového ústavu (tehdy Státnímu ústavu památkové péče) v Ústí nad Labem podařilo další devastaci zabránit a tak mohla být, po navrácení objektu do rukou obce a jeho prodeji akciové společnosti Polesí Střekov, zahájena zásadní rekonstrukce celého dvora do původní podoby*.

 

*pramen:
1) Jiří Úlovec – Hrady, zámky a tvrze na Ústecku, Ústecká vlastivěda, sv. III, Ústí nad Labem, 2002
2) Rytíři z Bünau v Čechách a Sasku, Iniciativa pro děčínský zámek, Děčín 2006
3) vlastní studium původních pramenů pracovníky Polesí Střekov, a.s.