Architektonický vývoj panského dvora (nové tvrze, zámku) v Libouchci

Günter z Bünau ml., zakladatel liboucheckého dvora, byl jedním z nemnoha raně novověkých magnátů Českého království, přesto však zůstával velmi těsně spojen, jak osobně, tak i rodově, se saským prostředím, ze kterého jeho rod pocházel. V roce 1592 získal po svém bratru Jindřichovi dědictví příhraničního saského Lauensteinu, který pro něj byl z hlediska ekonomického nesporně velmi důležitý, neboť k jeho držbě patřilo právo těžby obecných kovů v krušnohorských dolech. Stal se tak jedním z deseti nejbohatších šlechticů v Českém království. Přesto, stejně jako celý rod Bünauských, patřil na českém území „pouze“ do rytířského stavu.

První zmínka o příslušnících velmi rozvětveného rodu z Bünau pochází z roku 1166, kdy jakýsi „Rudolfus de Bunowe“ vystupuje jako svědek v listině naumburského biskupa. V biskupských službách vystupují jednotliví členové po několik následujících století. Samotná weesensteinská rodová linie, ze které pocházel „náš“ Günter, působila převážně ve službách saských vévodů a kurfiřtů z rodu Wettinů. Hrad Weesenstein získal v léno roku 1406 jeho prapředek Günter za vojenské zásluhy od míšeňského markraběte Vilém I. Ve wettinských službách působili i jeho potomci a to v různých funkcích u dvora, jako diplomaté nebo jako zemští fojtové v Míšni. Vždy však s výkonem politických, diplomatických i správních funkcí byly spojeny jejich osobní kontakty mezi Saskem a Čechami. Proto nebylo divu, když se začali jednotliví členové rodu zakupovat i na české straně hranice mezi oběma zeměmi. Prvním z nich byl například Jindřich z B., který v roce 1527 zakoupil české panství Blansko.

Rudolf z Bünau, děd Güntera z Bünau ml., zakoupil roku 1534 panství Děčín, a to od blízce spřízněného rodu Salhausenů. Jednou z nejzávažnějších příčin jeho rozhodnutí byla snaha po zachování katolické víry pro jeho osobně, tak jeho potomky, neboť v Německu se v té době prudce rozmáhaly myšlenky lutherské reformace. Nábožensky roztříštěné a v té době relativně tolerantní Čechy, kde se pomalu ale trvale díky úsilí habsburských panovníků upevňoval španělský katolicismus, se nabízely jako stabilní útočiště před náporem reformační víry. Jakým paradoxem však bylo, když již jeho syn Günter, a s ním postupně všichni další členové rodu usazení v Čechách, o dvacet let později konvertovali k protestanstskému vyznání. To zapříčinilo nucený odchod všech Bünauských z Čech po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 Ferdinandem II. Postupné přijetí „německé“ reformační víry však dokumentuje těsné a nepřerušené spojení všech členů rodu s bývalou vlastí. Z některých náznaků v historických dokumentech se dá dovodit, že svá panství považovali spíše za součást Saska než Českého království a na svých panstvích poměrně tvrdě zaváděli svou novou víru a německé zvyky, na své stavby najímali téměř výhradně saské řemeslníky a umělce a v komunikaci užívali výhradně němčinu. Stejně tak se téměř výhradně ženili s příslušníky německých rodů, byť usazených v Českém království. České větvi weesensteinských Bünauských zůstaly některé statky v Sasku, stejně jako jejich blízcí příbuzní zakupovali statky na české straně. Důvodem byly velmi blízké příbuzenské vazby, které nikdy nebyly zpřetrhány a byly naopak posilovány rodovou smlouvou mezi všemi rodovými větvemi a odnožemi. Tato smlouva zavazovala Bünauské povinnostmi vzájemné výpomoci v nouzi a stanovovala pravidlo nabízet prodávaný majetek ke koupi přednostně dalším příslušníkům rodu. Cílem bylo, aby rod dokázal udržet a rozšiřovat majetek i při jeho rozdrobenosti a četnosti rodových větví. Tím se i saské statky opět dostávaly mezi české Bünauské, přestože přijetí inkolátu v Čechách vlastnictví majetku v cizině zakazovalo. Vazby na německé prostředí byly posilovány i tím, že jednotliví členové rodu působili nadále ve službách saského kurfiřstského dvora. Vždyť například stavitel libouchecké tvrze Günter z Bünau ml. sloužil nejen na dvoře Rudolfa II., ale i na dvoře saského kurfiřta Kristiána I. Všechny výše uvedené skutečnosti se velmi výrazně odrazily v architektonickém řešení liboucheckého dvora.

Libouchecká tvrz vznikla někdy kolem roku 1579, kdy Günter z Bünau převzal jako dědictví po svém stejnojmenném otci část děčínského panství, a to nově vydělené území v oblasti dnešního Libouchecka a okolí obce Tisá. Popudem ke stavbě tvrze byly nejspíše příhodnější klimatické podmínky v Libouchci, oproti Schönsteinu, který ležel o několik set metrů výše na náhorní planině vrcholků Krušných hor v katastru dnešní obce Tisá. Názory odborníků, zda libouchecká tvrz vznikla na „zelené louce“ nebo na základech starší zástavby, se liší. Na základě našich zjištění se spíše přikláníme k názoru, že tvrz byla vystavěna s využitím již existující zástavby. Tomu by nasvědčoval i fakt, že libouchecký poplužní dvůr byl založen na devíti selských statcích, které Bünauští odkoupili.

Tvrz s dvorem byly postaveny v území zvaném Königswiese, části vsi Königswald, dnes Libouchec. Tvrz – zámek – představuje typ drobnějšího venkovského sídla bezprostředně spojeného s poplužním dvorem. V době, kdy bylo se stavbou započato, patřil Günter spíše ke středně movitým šlechticům a velikost dvora a zejména sídelních objektů tomu odpovídala. Dvůr pravděpodobně splňoval vedle hospodářských a rezidenčních fukcí, alespoň do určité míry, fortifikační účely. Tomu odpovídá jak stavební řešení dvora, tak historicky doložená existence příkopu zasypaného v roce 1792. Přesto však bylo řešení zámeckých objektů provedeno velmi výstavně. S nejvyšší pravděpodobností Günter nikdy Libouchec trvale neobýval, neboť zprvu žil na Schönsteinu a po roce 1592 převážně na zděděném Lauensteinu. Libouchecký dvůr byl ve své definitivní podobě dokončen nejspíše až v roce 1611, o čemž svědčí nalezená torza velmi kvalitně provedených pískovcových plastik hlav jelena a laně s touto datací a iniciálami Güntera a jeho v té době již zemřelé první manželky Markéty z Bredau na obojku.

Zámecký objekt, který leží v severozápadní části poplužního dvora, tvoří dvě křídla. Severní tzv. budova brány (Starý palác), která kromě rezidenční funkce plnila funkci průjezdu do dvora směrem k bývalé cestě na Schönstein. Na této budově se dochovaly velmi honosně a v českých zemích ojedinělým způsobem zdobené štíty s profilovanými pískovcovými římsami. Svrchní hrana štítů je zakončena pískovcovými kvádry. Okenní otvory tohoto paláce jsou osazeny profilovanými ostěními z pískovce a původní průjezd branou je taktéž ohraničen klenutým profilovaným ostěním. Koruny zdí jsou ukončeny taktéž profilovanou římsou. Celá budova je jednou z nejvýznamnějších ukázek tzv. saské renesance, která je v Čechách typická pro oblasti sousedící se Saskem.

Druhé, západní křídlo zámku tvoří více než osmdesát metrů dlouhý objekt, který je v současné době rozdělen do tří původně stavebně těsně spjatých budov. Objekt byl původně tvořen adiční sestavou devíti přibližně stejně velkých čtvercových prostor, které byly v přízemí převážně zaklenuty křížovými renesančními klenbami. V patře pak byly rovné záklopové stropy. Severní část tohoto křídla měla pravděpodobně být rezidenční částí pro panstvo, jižní část sloužila hospodářskému zázemí (mázhaus, komory, černá kuchyně) a ubytování čeledi. I toto zámecké křídlo bylo vystavěno ve stylu saské renesance a nepostrádalo řadu zdobných prvků, což dokazují dosud dochovaná profilovaná pískovcová ostění prvého patra a zdobná korunní římsa podél celého obvodu této zámecké budovy. Zajímavostí je, že obě zámecká křídla jsou vůči sobě postavena v různých výškách a velmi pravděpodobně v různých časových obdobích, byť od sebe poměrně nedlouho vzdálených. Stejně tak některé stavební detaily napovídají, že ani dlouhé západní křídlo nemuselo být postaveno najednou, ale dodatečně dostavěno, byť v krátkém časovém rozmezí. To by opět odpovídalo postupně zlepšující se ekonomické situaci stavebníka.

Nestejná výška obou zámeckých křídel byla velmi vtipně vyrovnána stavbou oktagonální schodišťové věže navazující na objekt západního křídla směrem do nádvoří. Nejenže komunikačně propojovala jednotlivá patra západního křídla, ale zároveň prostřednictvím pavlače umožnila vchod do prvého patra budovy brány, která neměla z přízemí vlastní schodiště. Pavlač byla uložena na pískovcových krakorcích. Samotná věž je opět nádhernou ukázkou saské renesance s velmi bohatou pískovcovou výzdobou: zdobnými římsami mezi jednotlivými patry věže a korunní římsou, kosodélníkovými okosenými ostěními kolem oken, schodištěm s pískovcovými schodišťovými stupni ukládanými na středový trn a pískovcovým madlem lemujícím celé schodiště. Vrcholem stavby celého zámku bylo nesporně osazení velmi výtvarně kvalitního a umělecky hodnotného ozdobného sedátkového portálu z pískovce. Nad náročně provedenou římsou portálu byl v tympanonu osazen alianční znak Güntra z Bünau a jeho první manželky Markéty z Bredau. Bohužel se však z tohoto portálu podařilo nalézt pouze část, i když tu nejcennější, a to uvedený alianční znak, byť ve velmi poškozeném stavu. Ostatní části portálu se nedochovaly, avšak zachovala se jeho poměrně vypovídající fotografie, která umožní kompletní rekonstrukci. Z některých indicií se dá usuzovat, že portál byl jako nejcennější část areálu dvora rodinou Thun-Hohensteinů sejmut při jeho prodeji obci Libouchec v roce 1923.

Určitou zajímavostí je, že nejstarší dochovaný obrázek liboucheckého dvora, byť poměrně skicovitý, datovaný těsně před rok 1700, zachycuje věž zámku s cibulovou bání, stejnou jaká je na liboucheckém kostele, který byl Bünauskými výrazně upraven v téže době, kdy byla budována tvrz a poplužní dvůr. Bohužel však obrázek zpodobňuje věž jako čtvercovou, což výpovědní hodnotu o dobové podobě střechy věže znevěrohodňuje. Všechny pozdější vyobrazení zachycují věž s kuželovou střechou, kterou má i dnes.

K oběma zámeckým křídlům přiléhaly hospodářské budovy poplužního dvora. Na jižní straně ovčín, který byl po škodách způsobených třicetiletou válkou ve druhé polovině 17. století barokně přestavěn a zaklenut sestavou mohutných barokních kleneb. Na severní straně pokračovalo křídlo stájemi a velkou stodolou. Jak dokazuje výše zmíněný nejstarší dochovaný obrázek, dvůr na východní straně uzavíralo čtvrté křídlo, s největší pravděpodobností též hospodářské. Tomu odpovídají i dosud dochovaná kamenná „střílnová“ okénka ve zdi, která v současnosti z této strany dvůr uzavírá a která byla vnější stěnou tohoto křídla. Kdy však došlo k destrukci budov tohoto křídla, není známo.

Jak již bylo dříve naznačeno, náhlá změna majetkového vlastnictví po roce 1627 a soustředění prakticky veškerých bünauských statků na českém území do rukou Kryštofa Šimona z Thunu a jeho dědiců, měly zásadní vliv na další vývoj stavební a architektonické podoby našeho dvora. A to ve smyslu kladném i záporném. Důvodem byla skutečnost, že, až na krátkou výjimku v roce 1641, nebyl dvůr využíván jako sídlo panstva. Thunové si jako rezidenci zvolili děčínský hrad, přestavěný Bünauskými na renesanční zámek (a sami jej následně klasicistně upravili – myslím, že k jeho škodě). Libouchecký zámek pak převážně sloužil pouze ke správě panství a ubytování úřednictva. Zcela jednoznačně pozitivní (ovšem z našeho úhlu nazírání) vliv měla tato skutečnost tím, že od zmíněného roku 1627 nebyly objekty upravovány v souvislosti s měnícími a zvyšujícími se nároky panstva na pohodlí a reprezentativnost jejich rezidence. Tím si areál i hlavní objekty zachovaly původní renesanční podobu. Negativně se však tato skutečnost projevila v tom, že veškeré následující stavební úpravy byly pouze utilitární a architektonickou hodnotu areálu postupně degradovaly. Vždyť například v roce 1825 byly strženy nám podobou neznámé renesanční štíty nad bytem šafáře.

Dokud byl dvůr obhospodařován ve vlastní režii Thunů a Thun-Hohensteinů, byly zásahy do architektonické podoby dvora poměrně malé a relativně citlivé. Největší negativní zásah však přinesl pronájem dvora ve druhé polovině 19. století, kdy nájemci část zámeckého traktu přebudovali na pivovar a výrobnu droždí. To se datuje k roku 1872. V souvislosti s touto přestavbou bylo zásadně přestavěno západní křídlo zámku. Střední část křídla byla zvýšena o ca jeden a čtvrt metru cihlovou nadezdívkou, na kterou byla druhotně přenesena renesanční korunní římsa. S tím zároveň byl snížen sklon střechy jak této střední části, tak jižní části tohoto křídla zámku, kde byl postaven krov z původního dřeva krovu střední části tohoto křídla. Pro zajímavost toto dřevo, dle dendrochronologického průzkumu, bylo káceno v zimě 1608/1609, což potvrzuje dataci postupného dokončování stavby zámku a zároveň některé výše uvedené závěry.

Spolu se zámeckou budovou byla upravena obě v současné době existující hospodářská křídla. Obě byla nadezděna asi 2 metry vysokou cihlovou atikou a byly sníženy sklony obou střech. K jižnímu křídlu byl na nádvorní straně přistavěn schodišťový rizalit. Zároveň byla tomuto křídlu dána jakási klasicizující podoba, severnímu pak barokizující. Zda bylo v této době strženo čtvrté, východní křídlo, bohužel není známo. Typické a o neměnnosti lidských povah velmi vypovídající je, že všechny tyto úpravy byly dělány ze strany nájemců „horkou jehlou“ a „na oko“. S tím se potkáváme dnes při rekonstrukci původní renesanční podoby. Například tovární okna v přízemí střední části západního křídla zámku byla v souvislosti se stavbou pivovaru osazena tak, že do vybouraného otvoru bylo vloženo okno, aniž by se vyzdívala celá více jak metrová hloubka zdi nad tímto novým oknem a kolem něj. Přední a zadní část stěny byly vyzděny cihlou, zatímco uprostřed zůstaly více než metrové kaverny, do kterých ční kameny, mezi kterými již nezůstalo prakticky žádné pojivo. Ty pak v případě výměny těchto továrních oken hrozí po otevření okamžitým zřícením celé stěny.

S provozem „průmyslových“ aktivit v areálu liboucheckého dvora souvisela i vlna požárů, přičemž první se datuje již ke zmíněnému roku 1872. Do 90. let 19. století jich bylo 6 a dokonce při jednom z nich zahynul člověk. Po požárech vždy došlo k okamžitým opravám, ale jistě si není třeba dělat iluze, že by podobě dvora nějak přidávaly. Po majetkových změnách na počátku 20. století a zejména pak po jeho předání do rukou Státního statku v roce 1950 nebyly do oprav dvora vkládány prakticky žádné prostředky, byla pouze provedena výstavba několika desítek různých, naprosto nehodnotných, přístavků a vestaveb. Areál a zejména pak nejhodnotnější část zámeckých budov postupně chátral a některé střechy a dokonce části zdí podlehly destrukci. Korunu všemu nasadilo zboření zdi mezi věží a starým palácem při zahájení tzv. rekonstrukce za vlastnictví pana Strubicha počátkem 90. let 20. století. Naštěstí tím veškerá jeho „rekonstrukce“ skončila.

V roce 2003 přešel areál do vlastnictví společnosti Polesí Střekov, a.s., která v úzké spolupráci s obcí Libouchec a Národním památkovým ústavem v Ústí nad Labem zahájila o rok později generální rekonstrukci celého dvora. Jako cíl jsme si dali zachránit a obnovit renesanční podobu původního zámku a zrekonstruovat hospodářská křídla zámku do podoby známé z historických fotografií z přelomu 19. a 20. století. Přes značnou zchátralost některých částí objektu, zůstaly naštěstí zachovány téměř kompletní štíty věžové brány, krakorce pavlače i korunní římsy celého frontálního křídla, takže bylo možné provést rekonstrukci i těch nejpostiženějších částí. Proto jsme přesvědčeni, že díky obrovskému úsilí jak našich spolupracovníků, tak odborníků na památkovou péči, má Libouchecký dvůr šanci zůstat cennou ukázkou hospodářského dvora s velmi kvalitním rezidenčním zázemím z období druhé poloviny 16. století a zároveň vytvořit architektonickou dominantu širšího okolí. Jeho architektonická hodnota, jako nejrozsáhlejší zachované stavby vybudované ve stylu saské renesance na českém území, je nezpochybnitelná.*

 

*pramen:
1) Jiří Úlovec – Hrady, zámky a tvrze na Ústecku, Ústecká vlastivěda, sv. III, Ústí nad Labem, 2002
2) Rytíři z Bünau v Čechách a Sasku, Iniciativa pro děčínský zámek, Děčín 2006
3) Stavebně historický průzkum zámku (dvora) Libouchec, ing. Petr Macek a kol., Státní ústav pro rekonstrukce měst a objektů v Praze, Praha, září 1990
4) vlastní studium původních pramenů pracovníky Polesí Střekov, a.s.